Myšlenka stavby stavebnicového snadno přenosného a při tom provozně účelného kolejiště se pokusně začala uskutečňovat již v roce 1967, především jako výhled pro možnost kolektivní práce žákovské při možnosti uplatnění individuální práce jednotlivců, popřípadě dvojic. Pokusné části zatím nebyly vedené sjednocením požadavků rozměrových a tvarových, neboť byl úmyslně ponechán prostor pro pokusnictví ve všech oborech tvorby. Úspěšně byl tehdy hodnocen (i v soutěži na výstavě v Kolíně) dílec tehdejší žákyně M. Schwambergerové (tehdy ještě v H0).

Při uplatňování pokusů jak se stavebním materiálem, tak s rozměry a přenosem ovládacích proudových obvodů, i s různými typy traťových styků bylo do roku 1977 zhotoveno již tolik (různých) stavebnicových dílů, že bylo možno na školní chodbě sestavit pokusný celek, který po tři souvislé dni sloužil veřejnému provozu. Šlo o dvě koncové stanice propojené dvojicí tratí, každá o mezistaniční délce cca 6m a samostatně ovládaná (již v TT).
Velmi cenné zkušenosti a postřehy z tohoto spíše improvizovaného provozu pak byly využity k teoretickému propracování myšlenky stavebnicového kolejiště, především s cílem dojít k optimální univerzálnosti.
Do roku 1987 se přípravy vytříbily natolik, že bylo rozhodnuto definitivně začít s dlouhodobou výstavbou stavebnicového kolejiště TT z normalizovaných stavebnicových částí, z nichž malý celek bylo možno uplatnit již v roce 1988 na výstavě při příležitosti v Jesenici pořádaného Mistroství železničních modelářů.